Sobotní ráno
Náhle přichází krásný princ, zastavuje se, mírně se ukládní. A již sestupujeme po schodech do rozzářené síně. Tančící lidé se usmívají, jsou k sobě milí, ale nejedná se o přetvářku. Všude tolik barev, princ se opět uklání a tančíme. Páni, já tančím, nikdy před tím jsem se o nic takového raději nepokoušela. Jsem prostě dřevo, ale teď! Nádhera. Hudba hraje a... Bzzzzzzz zzz... a znovu bzzzzzzz zzz... Co je to? Bzzzzzz zzz... Obraz se rozpíjí, mizí princ, sál i barvy a já upřeně civím na něco hnědého. Sestřina postel. Ach jo, je ráno. Bzzzzz zzz... Ale to už přestává všechno! Sen je nadobro fuč, ale protivný zvuk je tady stále. Koukám se kolem a bzzzzzzz zzz... velká masařka si lítá po pokoji. Nejspíše ji to velice baví, protože dělá pravidelné kruhy. Začínají (pokud může kruh někde začínat) u okna, pokračují kolem palmy, skříní, dveří, dále k posteli a přímo nad moji hlavu. Bzzzzzz zzz... Ty potvoro! Takový pěkný sen a ty ho zničíš, jen počkej. Rychle ven z postele a na ni. Ještě že sestra spí a nevidí, jak honím mouchu v pyžamu a bosky, rozcuchaná a rozespalá po pokoji.
Ale moucha se nevzdává. Mění svou trasu, lstivě zahýbá, krouží a uhýbá, prudce zatáčí, provádí různé kličky, osmičky, přemety, zrádné úskoky, odskoky, nadlety a přelety. Takhle by to nešlo! Dobrá, vzdávám se. Zatímco já vymýšlím lest, masařka dál neúnavně bzučí. Už mě to nebaví, někam si sedni a buď zticha a já půjdu dál snít. Ale ona si mě nevšímá a zase si krouží své kolo. A mám to! Otevírám dveře na chodbu, leť si otravovat jinam. Bzzzzzz zzz... a... je pryč. Sláva, hurá! Po této rozcvičce už nemá cenu dál zkoušet usínat.
Jaké je tu najednou ticho. Ségro, vstávej, je ráno! :-)
Rita