Co dělat, když...

Stalo se to na gymplu asi měsíc před koncem školního roku. Byl to jeden nešikovný pohyb! A má věrná učebnice zahučela do míst věčného ticha a odpadků (není to ale koš!!!), kde jen hrobaři dávají ,,dobrou noc". Plna zoufalství jsem zašla s kamarádkou Maggie za školníkem, ale běda! Když jsme se blížili k onomu místu, školník nám řekl, že je to marné! Nemá dost sil, aby vytáhl naši ubohou kamarádku a proto tam zůstane navěky hnít. Kdyby nebyla učebnice zrovna za těmi nejvyššími skříňkami, mohl by ji vytáhnou než bys řekl švec, ale to právě nejde. Ale utěšil nás, že ji zkusí vytánou po vyučování. Ale zůstalo jen u planých slibů.

Druhý den ráno jsem netrpělivě vyrazila k vrátnici, ale nebyla tam. (tady se odkládají věci, které se našli jako například knihy, sešity, klíče, čipy, šperky...). Nevěděla jsem co dělat! Představa, že stále leží na dně propasti mezi papírovými kapesníky, petkami, starými žvýkačkyami a jinou špínou mě doslova mučila. Nakonec se však mé obavy pod tíhou studia rozplynuly a já zapomněla. No až do té doby, než se přiblížil konec školního roku. Já tušila, že se v nejbližší době budou odevzdávat učebnice.

A proto jsem se s Maggie dohodli, že počkáme až všichni odejdou po poslední hodině. To bylo docela snadné Maggie je pomalá s obědem. Ale i přesto nebyli ještě všichni hotoví a pořád postávali u skříněk, tak jsme museli stále čekat. No a protože nám byla dlouhá chvíle, skočili jsme si do obchodu. Asi po čtvrt hodině jsme se vrátili a byl tam Jožka. Jak je vidět, Jožka patří mezi mé hódně pomalé spolužáky, ale tentokrát nám i pomohl. Vylezl na skříňky a uviděl za nimi učebnici!!!! Chvíli jsem si myslela, že mám vyhráno, ale to nebyla pravda. Učebnice nešla a nešla vytáhnout. I když jsme to zkoušeli možnými i nemožnými způsoby.
Doufala jsem, že ji vytáhneme.

V pondělí jsme ji s nadějí opět zkoušeli dostat ven. "Dostala jsem nápad jak tu učebnici vytáhnout!" řekla jsem Maggie. No, byl to sice divný nápad, ale za zkoušku to stálo.

 

NEPOVEDLO SE! Naštěstí se objevila paní uklizečka a pomohla nám z našich potíží... Po dlouhém vytahování a kroucení smetáku na všechny strany se to podařilo. "Huráááá!!!!" křičela jsem v duchu a tiskla k sobě učebnici (ale ne moc silně, protože byla trochu svým pobytek poznamenaná).

 

No, takle se to stalo. Ale jako vyhradač hrobů jsem asi nevypadala... :-D Učebnice Zeměpisu není poklad nebo něco cenného. No pro mě to byl poklad. Ikdyž Zeměpis moc nemusím...