Sněhurka a sedm kůzlátek
Na jednom překrásném zámku žila dívka jménem Sněhurka. Nikdo nevěděl, proč dostala takové jméno, když se sněhu vůbec nepodobovala. Ani barva její pleti nebyla bílá. Spolu s ní žil na hradě její otec, pan král Zimňa III., její nevlastní matka Nwaiasa, dále pak velké množství služebných, komorných, kuchařů a kuchtiček, dvorních dam a kdo ví koho ještě, jejiž jména nejsou pro náš příběh důležitá a jen by zatěžovala čtenáře.
Pan král byl velmi vážený moudrý pán v nejlepších letech. Kralování bral velmi vážně a proto většinu dne proseděl na trůně. Což vedlo ke zdravotním problémům, jelikož mu chyběl pohyb a čerstvý vzduch. Jistě by to s ním dopadlo špatně, kdyby včas nezasáhla Sněhurka a nedala příkaz odstranit pohodlný trůn a na místo něj nechat přinést starou rozvrzanou židli. Na takové však dlouho nevydrží člověk sedět a tak pan král při kralování pochodoval sem a tam.
Již víme, že pan král byl moudrý muž a tak není známo, proč se oženil zrovna s Nwaiasou, ženou velmi krásnou, ale také namyšlenou a k poddaným nesnesitelnou. Všechny tyto její záporné vlastnosti se samozřejmě projevily až po svatbě. Také ke Sněhurce nebyla už tak milá, mohli bychom říct, že ji zpočátku přehlížela, později urážela a odviňovala ze všech možných i nemožných činů. Ztratil se jí šperk, střevíček, někdo rozbil okno do její ložnice, snědl jí zákusek, prohrála v kartách? Za vše mohla Sněhurka! Sněhurka byla dívka velmi rázná, nic si nenechala líbit, proto se s královnou stále hádala. Nakonec otec rozhodl, že Sněhurka načas odjede ke své tetě Catrianě II. na venkov.
A stalo se jak si přál. Naložil Sněhurku do kočáru i s jejími kufry, komornými, bábovkou a psaním pro tetu. Nerad se s dcerou loučil, ale co měl dělat, když chtěl mít doma klid.
Cesta ubíhala příjemně. Projížděli vesničkami i městy, lesy, háji, kolem zámků i Perníkové chaloupky, tam na chvíli nechala Sněhurka zastavit a posvačila.
K poledni konečně Sněhurka a její služebnictvo dorazili ke stavení, kde žila teta. Nebydlela na zámku ani hradě, jak by někdo mohl, když jde o tak urozenou dámu, očekávat. Vlastnila rozsáhlý dům na kuří nožce, pak černý les, pole, rybník, jednu středověkou zříceninu a vesnice kolem. Tato bohatá paní žila v tak podivném domě ze zdravotních důvodů, potřebovala totiž stále čerstvý vzduch a také chtěla mít přehled, co se kde v jejím panství odehrává. Sněhurku přivítala velice vřele a hned si padly do oka. Provedla Sněhurku všemi místnosmi a nebylo jich zrovna málo, dům byl čtyř patrový a nechala ji vybrat pokoj, kde měla být ubytována.
Po vydatné večeři čekala na Sněhurku ještě prohlídka zahrad a okolí. Catriana byla dobrá průvodkyně a tak brzy Sněhurka věděla vše o historii tohoto panství, o starém hradě na kopci, kde prý straší, o rybníku, po kterém se za měsíčních nocí prochází vodník a spoustu dalších zajímavostí.
Týdny ubíhaly a Sněhurka si zde připadala jako doma. Nic jí nechybělo, teta se jí dostatečně věnovala i služebnictvo si ji oblíbilo, udělali by pro ni cokoliv.
Jednou, když se procházela po zahradě, došla do míst, kde před tím nikdy nebyla. Stromy byly vysoké, celé obrostlé břečťanem, tráva jemná jako pavučiny, kterých bylo na stromech nepočítaně a třpytily se v nich kapky ranní rosy. Uprostřed té nádhery stál, Sněhurka tomu nemohla ani uvěřit, chlívek! Byla tak překvapená, že jen stála s pusou do kořán a zírala. V tu chvíli, vylezlo z chlívku kůzle a za ním další a další... Posatvily se do řady a tázavě pohlédli na princeznu. Sněhurka jako by se probudila ze snu, zavřela pusu, protože se něco takového pro tak urozenou osobu nehodí a pozdravila. Kůzlátka jí velice zdvořile odpověděla a po dvorském způsobu se uklonila. Pak pozvala Sněhurku na šálek čaje a také se jí jak se patří představila.
,,Jan, tohle je Miroslav, Václav, Petr, Vítek, Jiřík a támhle v rohu Bajaja" řekl za všechny Jan a ukazoval při tom kopýtkem na jmenovaná kůzlata.
Sněhurka se nejprve podivovala, že umí mluvit. Zjistila, že tyto kůzlata jsou velice vzdělané a chovají se podle přední dvorské etikety. Ráda za nimi chodila do chlívku, vždy si s nimi báječně popovídala. Nepřestávala však ale vzpomínat na svého otce, který jí chyběl čím dál víc. Byla již pryč druhý měsíc a neměla o něm žádné zprávy.
Pan král také na svou dceru často vzpomínal a několikrát si i manželce posteskl, že by ji chtěl mít doma. Královna neslyšela ráda jakékoliv zmínky o Sněhurce, chtěla mít trůn, po králově smrti, pro sebe. Rozhodla se zbavit se své nevlastní dcery a to jednou pro vždy. Zavřela se ve své komnatě a začala připravovat pro Sněhurku dárek k jejím brzkým narozeninám. Jakmile byla hotova, zavolala rychlého posla a ten odvezl tajemný balíček Sněhurce.
Sněhurku balík mile překvapil, netrpělivě ho otevřela a uviděla dort, ne příliš vábného vzhledu. Jeho barva připomínala vysušený a již plesnivějící sýr. U něj byl lístek napsán rukou královny. Stálo na něm: ,,Milá dcero, vím, že jsme spolu měli spory a na usmířenou ti posílám zákusek, který jsem vlastnoručně upekla. Buď zdráva" Sněhurka byla potěšena a hned běžela i s dortem do chlívku, aby tuto radostnou zprávu o smíření pověděla svým přátelům. Nakrájela dort na osm dílků, a i když nevypadal dort zrovna nejlépe, s chutí se do něj zakousla. Hltala rychle kus po kousku, náhle se s ní zatočil svět, skácela se k zemi a hlavou narazila do stolku. Kůzlata vyskočila, chtěla jí pomoci, zakopávala o židle a jiné krámy válející se po zemi. Ale co to? Všechna kůzlata začala pociťovat náhlou nevolnost. Třeštila jim hlava, motali se.
,,Co to jen ta macecha do dortu dala?" ozval se Bajaja, pak upadl jako ostatní na podlahu a usnul tvrdým spánkem.
Když se k večeru Sněhurka vzbudila a rozhlídla se kolem nemohla uvěřit svým očím. Uviděla sedm mládenců, jeden byl hezčí než druhý. Pak však opět ucítila bolest hlavy a žaludku, omdlela znovu.
Později se probudili zakletí a teď již odčarovaní princové. Dopravili princeznu do domu, kde jí lékař pro jistotu vypumpoval žaludek. Za pár dnů byla Sněhurka jako dřív, veselá a příjemná. Dál se scházela se svými přáteli, teď už ne v prasečím chlívku, ale v prostorných altáncích, kterých bylo v parku dost.
Jakmile se pan král dozvěděl o nehodě dcery, dal okamžitě připravit kočár a i se svou ženou odcestoval ze zámku. Za Sněhurkou. Marně se s ním královna hádala, byl pevně rozhodnut a královna se musela podřídit. Jaké však bylo její zklamání, když uviděla nevlastní dceru zdravou a s úsměvem na tváři! Vzteky v pokoji roztrhala nejmíň tucet kapesníčků.
Princové si královnu velice dobře prohlédli, ale ve vší tichosti, aby nevěděla. Sešli se pak v zahradě, kde se ujistili ve svém podezřením.
,,Určitě je to ona!" nechal se slyšet Vítek, ,,Ty její proradné a lstivé oči poznám."
,,Já si též myslím" odvětil klidněji Jan.
,,Co s ní uděláme?" otázal se Bajaja a oči mu jiskřili.
Shodli se, že něco muselo být v dortu, jedli ho přeci všichni a jen tak by se z kůzlat neproměnili zpátky. Když je jídlo změnilo, tak proč ne krásnou královnu na její pravou podobu?
Dosud se princové drželi v ústraní, nikdo z královi družiny si jich nevšímal, toho chtěli využít. I Sněhurku seznámili s plánem, jak zjistit, jestli je královna opravdu taková, za koho se vydává.
Druhý den ráno navštívila Sněhurka nevlastní matku. Zastihla ji i s otcem v hodovní síni.
,,Něco jsem ti přinesla. Dort, sama jsem ho upekla. Chtěla jsem ti oplatit tvou dobrotu" řekla pokorně princezna, pokládaje balíček na stůl. Vlastně, byl to ten samý dort, co poslala královna, jen byl polit čokoládovou polevou a ozdoben. Nwaiasa nemohla odmítnout a tak s utajovanou nelibostí snědla dort.
Najednou začal fučet silný vítr, okna se s rachotem otevřela, královna zaječela a skácela se k zemi. Jakmile se zvedla, nestála zde již krásná a mladá paní, ale šeredná babizna. Havraní vlasy jí splihle vysely až k pasu, rámovaly obličej, připomínající svraštěnou bramboru, husté obočí splývající do sebe, malý nos, hrdě se tyčící, křivá ústa a dvě černé oči, divoké, zlostné, hleděly plny nenávisti na Sněhurku. Jistě by ji něco nepěkného provedla, kdyby se do pokoje nevřítilo sedm princů.
,,Tak to vy!" zaskřehotala, ,,Jen počkejte!"
,,Co nám chceš, ty babo?" zasmál se Petr
,,Podívej," řekl Miroslav, ,, Máme tvoji hůlku, teď už nic nezmůžeš."
,, A víš co s ní uděláme?" vykřikl Václav a hůlku přerazil vejpůl.
Ozval se křik ještě silnější než prve a čarodějnice byla ta tam. Král ještě celý zkoprnělý, koukal na místo, odkud bývalá manželka zmizela. Pak se zbrchal a děkoval za záchranu sebe i království.
Večer se všichni sešli u krbu, kde jim princové vyprávěli celou svou historii. Jak každý žil ve svém království, jak jednoho dne čarodějnice obsadila jejich země a je proměnila v kůzlata. Chtěla si je nechat připravit k večeři, ale naštěstí se jim podařilo utéct a někde ve světě se potkali. Stejný osud lidi sblíží a tak žili spolu ve chlívku, paní Catriana jim povolila pobyt v jejím panství. Věděla o jejich osudech, neuměla jim však pomoci. A dál příběh znáte. Zapomněla jsem jen na to, že čarodějnice při všem svém umění, spletla lahvičky s lektvarem a do zákusku dala odklívač. Říká se, práce kvapná málo plantá, ale v tomto případě naštěstí. A jaké mají princové další plány? Každý měl vyhlédnutou svou ženu snů a doufal, že se ještě neprovdala. Bajaja měl Slavěnu, jen tak mimochodem, aby si ji získal, přemluvil jednoho draka, ale to je jiný příběh. Miroslav princeznu Slavomíru, Vítek Zdoběnku, k vůli které by šel na kraj světa, třeba i do pekla, Jiřík Zlatovlásku, Václav Marušku, moudrou královskou dceru, která prosazovala sůl nad zlato, Petr Andělku, princeznu velice skromnou a spravedlivou. No a Jan, Jan požádal o ruku Sněhurku.
Všechno dopadlo OK. Žili šťastně až, až ...
připravila Rita.
Komentáře
Přehled komentářů
Něco jsem zistila! Lidí tu sice chodí hodně, ale nepíší žádné komentáře. :-( To je škoda vid?
Jo. Ten příběh se ti povedl.
_______
(Magda, 5. 1. 2009 20:34)